Černá ovce rodiny významných politiků a sestra zbožňovaného prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho. Rosemary Kennedyová se jednou zničehonic vypařila z veřejného života. Osud, který ji potkal, drželi Kennedyovi přísně v tajnosti.
Dokonalý rod Kennedyů, ze kterého vzešel nejeden slavný politik. Říká se o nich, že jsou prokletí, tragédie je totiž provází už po generace. Za tu první by se dala považovat hrůznost, kterou hlava rodiny nechala spáchat na své nejstarší dceři Rosemary. Ve věku 23 let byla nevratně zmrzačena lobotomií, jak píše portál All That’s Interesting.
Ideál americké rodiny
Klan Kennedyů byl proslulý dlouhé roky předtím, než se JFK stal prezidentem. Už když byl kluk, Kennedyovi žili velice otevřený veřejný život a bývali označovaní za americkou královskou rodinu. Děti byly zvyklé být stále na kameře a spekuluje se, že to dalo jistou výhodu Johnovi do prezidentských voleb.
Otec prezidenta, Joseph Kennedy starší, byl politikem, úspěšným podnikatelem a investorem v Bostonu. V roce 1914 se oženil s Rose Fitzgeraldovou, filantropkou, jejíž rodina se stejně jako ta jeho angažovala v politice – její otec byl starostou Bostonu. Ambice podobného rázu měl pár i pro své potomstvo.
Joseph a Rose Kennedyovi měli dohromady 9 dětí. Všechny krásné a nadané, ideálně zapadající do obrázku dokonalé americké rodiny z vyšší společnosti. Děti byly vychovávány k úspěchu, vítězství a vynikajícím výsledkům ve všech ohledech.
Osudová chyba sestry u porodu
Příchod třetího dítěte páru v září 1918 provázely vážné komplikace. Rose Kennedyová měla v plánu rodit v pohodlí domova stejně jako s předchozími dvěma syny – Josephem mladším a Johnem. Když ale došlo na očekávaný porod, její lékař měl zpoždění, a u rodičky byla jen sestra. Malá Rosemary se ale i tak rychle klubala na svět.
Přítomná sestra se ale z nějakého důvodu rozhodla, že sama dítě odrodit nechce, a tak zatlačila hlavičku zpátky a donutila Rose Kennedyovou, aby dala nohy k sobě. Takto ty dvě držela dvě dlouhé hodiny, než konečně dorazil lékař. Rose Marie, později přezdívaná Rosemary byla po narození označena za zdravou, to ale nebyla tak úplně pravda.
Zaostávala za sourozenci
Hodiny bez kyslíku se na malé Rosemary podepsaly. Rodiče brzy zpozorovali, že se jejich první dcera nevyvíjí tak, jak by měla. O rok a půl později s příchodem druhé dcery Kathleen, začalo být její zaostávání více znatelné. Lézt, chodit i mluvit začala až s mladší sestřičkou.
S příchodem dalších sourozenců začaly být její odlišnosti více očividné. Nestačila jim ve škole, ve sportu, měla špatnou koordinaci pohybu. Matka Rose prý řekla: „Už v raném věku mi došlo, že Rosemary není jako ostatní.“
Pro rodiče byla představa dítěte s postižením zdrcující. Konzultovali stav své dcery s experty, žádný zázračný lék na její potíže však neexistoval. Joseph a Rose tak dělali vše pro to, aby schovali její odlišnosti. A to i před ní samotnou.
Nevědomost ji měla sice učinit šťastnější, ale vedla spíš k opačnému výsledku. Dívka si své odlišnosti všímala a frustrovalo ji, když nebyla schopná dosahovat stejných výsledků a úspěchů jako její sourozenci. Často proto trpěla emočními výlevy a záchvaty.
Nekonečné střídání škol a dohánění nedostatků
Když se ve svých 9 letech i s veškerou pomocí sotva prokousala první třídou, rodiče ji od školy osvobodili a najali pro ni soukromé učitele. Příliš úspěšní s ní ale také nebyli. Během následujících několika let putovala z jedné speciální internátní školy do druhé po celých Spojených státech.
V některých školách se výrazně zlepšovala ve školních předmětech i mimoškolních aktivitách a jinde zase uvadala a veškeré pokroky ztrácela. Častým přemisťováním a nejspíš také odloučením od milované rodiny se nakonec dívčiny výsledky i celkový stav postupně horšily. I po tvrdé dřině a učení se ale ve svých 18 letech nedostala dál než na úroveň 5. třídy.
V její poslední škole to s Rosemary šlo rychle z kopce. Její emoční výlevy se stupňovaly, chovala se agresivně a po nocích dokonce utíkala do města a scházela se v hospodách s neznámými muži. Jeptišky ze školy ji potom ve 2 ráno nacházely, jak se sama toulá ulicemi města.
Nadějná operace, která všechno zničila
Rodiče byli z dceřina chování v šoku a nesnesli představu, že by se o některém z jejich dětí negativně psalo v bulvárech. Děsili se skandálu, obzvlášť když dva jejich nejstarší synové zrovna zahajovali kariéru v politice.
Dozvěděli se tehdy o relativně nové experimentální operaci, která slibovala pacienty zbavit nejrůznějších duševních chorob a příznaků. Lobotomie spočívala ve vyvrtání děr do lebky pacienta a následném přerušení spojení frontálního laloku se zbytkem mozku. To vše při vědomí pacienta.
Lobotomie se tvářila jako zázračný lék na deprese, schizofrenii, nymfomanii nebo alkoholismus, ve skutečnosti ji ale už tehdy lékaři považovali za výjimečně riskantní. Ve Spojených státech se prováděla teprve necelých 5 let a nepodstoupilo ji více než 100 pacientů, z nichž 80 % byly ženy.
Kennedyovi si jistě byli vědomi obrovského risku, kterému by Rosemary operací vystavili. Její sestra Kathleen dokonce provedla vlastní pátrání a varovala matku před následky takového zákroku. Přes to všechno se ale Joseph Kennedy rozhodl jednat a bez vědomí rodiny vzal Rosemary do nemocnice, kde jí děsivou operaci provedli.
Během zákroku byla vzhůru s lokálním umrtvením a v oblasti spánků jí byly vyvrtány dvě díry. Zatímco lékaři prováděli řezy do mozku, měla pacientka odpovídat na otázky, recitovat básničky a vyprávět příběhy. Když došlo na poslední řez, její řeč se najednou stala nesouvislou, až Rosemary přestala mluvit úplně.
Zdravotní sestra přítomná u procedury prý byla událostí natolik otřesená, že se svou profesí úplně skončila.
Zmrzačená a odstrčená do ústraní
Lékaři brzy poznali, že operace Rosemary Kennedyové nedopadla dobře. Třiadvacetiletá dívka skončila jako invalida. Zvládla říct jen pár slov, neměla úplnou kontrolu nad svými končetinami a tak nemohla pořádně chodit.
Po rekonvalescenci v nemocnici, kde lobotomii podstoupila, byla Rosemary umístěna do psychiatrické léčebny Craig’s House. Šlo o místo, kde bohatí lidé vyšších vrstev odkládali své postižené, závislé nebo duševně choré příbuzné. Na otázky o dceři odpovídali Joseph a Rose tak, že Rosemary učí ve škole pro handicapované děti na středozápadě. Podobné příběhy vyprávěli i jejím mladším sourozencům.
Odkázaná na nepřetržitou péči druhých a s mentálním věkem batolete strávila Rosemary zbytek svého smutného života v ústavech a v ústraní se svými ošetřovatelkami. V prvních letech ji párkrát přišel navštívit její otec. Matka se u ní ukázala poprvé až po 20 letech od lobotomie.
Rosemary Kennedyová zemřela v roce 2005 ve věku 86 let obklopená svými sourozenci. Její smutný osud je v mnohém inspiroval v jejich charitativní práci.
Zdroje: All That’s Interesting, Armchair Investigator on YouTube; Náhledový obrázek: History in HD/Unsplash
