Muž jménem Míša (později Frank) po smrti svého otce objevil dopis, který si jako jedenáctiletý hoch odmítl přečíst. Napsala ho totiž jeho matka ve svých 39 letech, a to těsně předtím, než v koncentračním táboře Osvětim byla poslána do plynové komory spolu s jeho bratrem.
Vilmu Grünwaldovou, která se narodila v roce 1904 v Česku, potkal stejně jako i další Židy krutý osud. Spolu se svou rodinou byla odvedena do koncentračního tábora Osvětim, kde její život nakonec i skončil. Těsně předtím však stihla napsat dopis na rozloučenou svému manželovi Kurtovi, který se o sedm měsíců později z Osvětimi dostal živý. Dopis nabídl k přečtení i synovi Míšovi, který měl tehdy 11 let. Ten si ho však přečíst odmítl, protože se příliš bál smutku, který by našel v matčiných slovech.
Jeho matka se v roce 1943 dozvěděla, že si lékař Josef Mengele všiml, že její syn John kulhá. Pravděpodobně usoudil, že John nebude k užitku, a tak nařídil, že půjde do plynové komory. Vilma by se se synovou ztrátou nikdy nemohla smířit, proto se okamžitě rozhodla, že půjde s ním.
Osvětim byla osvobozena o sedm měsíců později a s ním i manžel Vilmy, který tehdy procházel branou koncentračního tábora s dopisem pevně sevřeným v ruce. Nejspíš nikdo si nedokáže představit, co v tuto chvíli musel Frank prožívat. Přišel o svou manželku i svého syna, přitom nikomu nic neudělali. Jejich syn Míša si dopis ale dokázal přečíst až po dlouhých 22 letech, když jeho otec zemřel.
Dopis si dokázal přečíst až o mnoho let později
O mnoho let později, v roce 1967, zemřel Míšův otec (ve věku 67 let). Když vyklízel jeho věci, narazil na žlutý kus papíru na jeho stole. Okamžitě mu bylo jasné, že se jedná o dopis od jeho matky, na který už téměř zapomněl. „Měl to na stole v ložnici. Papír zežloutl. Viděl jsem to a hned jsem věděl, co to je. Poznal jsem matčin rukopis,“ prozradil. Teprve tehdy se rozhodl, že si matčin dopis přečte.
Slova matky pro Míšu představovala spoustu bolesti, ke které se jen nerad vracel. Nebyla však nijak negativní. Zdálo se, že jeho matka Vilma byla se svým osudem naprosto smířená a přála si pouze to, aby alespoň jeden z jejích dvou synů žil dobrý život. A právě tím byl Míša, který se po přečtení dopisu rozhodl, že ho odevzdá muzeu, aby jeho maminka nikdy neupadla v zapomnění.
V dopise nenašel jediné slovo nenávisti nebo hněvu
Když Míša dopis otevíral, očekával, že v něm najde matčin vztek a nenávist. To se ale nestalo. Slova Vilmy byla plná klidu, přála si pouze to, aby se její manžel i syn měli dobře. „Jsem naprosto klidná. Ty – můj jediný a nejdražší, neobviňuj se za to, co se stalo, byl to náš osud. Udělali jsme, co jsme mohli. Zůstaň zdravý a pamatuj na má slova, že čas uzdraví – ne-li úplně, tak alespoň částečně,“ zněla část dopisu Vilmy. V další části svého muže poprosila, aby se postaral o jejich syna Míšu, popřála jim báječný život a slíbila, že na ně bude myslet.
Kurt se později, v roce 1951, se svým synem odstěhoval do New Yorku, kde začali nový život. Míša dokončil své vzdělání, oženil se a s ženou Barbarou má dvě děti.
Dopis se uchoval jen díky dozorci, který ho doručil
Ačkoliv byli dozorci v koncentračních táborech často krutí a vězňům ubližovali různými způsoby, našly se i výjimky. A právě tou byl jeden německý dozorce, který si od Vilmy na její žádost přeložený kus papíru vzal a našel jejího manžela Kurta, aby mu ho předal. Sám si v něm nejspíš nic přečíst nedokázal, protože byl psaný česky. Jen díky němu se nakonec dopis dostal do rukou její rodiny – a o mnoho let později se ocitl v muzeu, kde se na něj mohou podívat tisíce lidí.
Zdroj: Autorský text, redakce Ansu, Scoop Up Worthy, Letters of Note
