Zoraya ter Beek se rozhodla ukončit svůj život eutanázií. Osmadvacetiletá Nizozemka už totiž nezvládá své psychické rozpoložení. Dlouhodobě bojuje s depresemi, autismem a hraniční poruchou osobnosti.
I když má milující a podporující okolí, eutanázie je naplánována a uskuteční se začátkem května. Nedokázal jí to vymluvit ani její čtyřicetiletý partner a dva kočičí parťáci. Budou s ní během jejího odchodu.
Už nejde nic dělat
Jak uvedla v rozhovoru pro deník The Free Press: „Vždycky jsem měla jasno v tom, že pokud se to nezlepší, tak už to nemůžu dělat.“ Následně dodala, že si také přesně pamatuje na moment, kdy jí psychiatr řekl, že už pro ni více nemůže udělat.
Žádná hudba, jen si půjdu lehnout
Své vysvobození — jak to nazývá — si plánuje doma: „Žádná hudba. Půjdu na pohovku v obývacím pokoji.“ Dále popisuje, že celý průběh eutanázie není nijak rychlý, jak by si mohl někdo představovat. Lékař nikam nespěchá a na začátku procedury se znovu ujistí, zda si je pacient jistý, že to chce udělat.
„Poté mi popřeje šťastnou cestu. V mém případě, příjemné zdřímnutí. Nikam nejdu,“ popisuje Beek. Lékař následně podá sedativum a poté lék, který zastaví srdeční činnost.
Její případ poukazuje na rostoucí trend v západních společnostech, kdy se lidé i mladí lidé rozhodují ukončit svůj život kvůli duševním problémům. Výrazně to mění pohled na eutanázii. V běžném vnímání byla doteď spojována primárně s nevyléčitelnými nemocemi.
„Sebevražedná nákaza“
Mnoho kritiků s tímto postupem nesouhlasí a nazývají to „sebevražednou nákazou“, která by se měla v čas zarazit. Jiní lidé tvrdí, že by měl mít k eutanázii přístup každý, že by to měla být jeho svobodná volba.
I když je Beek plně rozhodnutá odejít, přemýšlí na tím, co ji čeká. „Trochu se bojím umírání, protože je to největší neznámá,“ řekla. „Vlastně nevíme, co bude dál – nebo tam nic není?“ To je ta děsivá část.“
Zdroj: Autorský článek, redakce Ansu, The Free Press; Náhledová fotografie: Yan Miranda/Pexels
