Už v batolecím věku se většina z nás naučí používat slovo prosím. Rodiče tvrdí, že je to zdvořilé, tak ho používáme. Proč by taky ne, když je kouzelné! Díky němu se nám totiž splní všechna naše přání. V pozdějším věku ho ale můžeme začít používat úplně jiným způsobem.
Nová studie publikovaná v časopise Social Psychology Quarterly naznačuje, že poprosit už nemusí být jen univerzálním znakem zdvořilosti, ale jedná se spíše o cílenější a strategičtější nástroj, který může mít manipulativní charakter a je používán v různých situacích.
Autorem je tým sociologů z Kalifornské univerzity v Los Angeles. Tvrdí, že lidé používají slovo „prosím“ míň, než by se očekávalo. Dokonce je k jeho použití ve většině případů motivuje očekávání, že na jejich prosbu přijde zamítavá odpověď.
„Vím, že nemůžeš, ale prosím…“
Když například víme, že je člověk zaneprázdněn, ale přesto po něm něco nutně potřebujeme, slovo prosím řekneme klidně i několikrát za sebou. Stavíme ho tak do nepříjemné situace, kdy nás bude muset odmítnout nebo přeorganizovat své plány, aby nám vyhověl. To se již za zdvořilost rozhodně považovat nedá.
Zmíněná zjištění naznačují, že by se mělo věnovat méně úsilí výuce univerzálního slůvka. Rodiče by měli zaměřit své úsilí spíše k dovednostem, aby jejich dítka byla citlivější ke konkrétním situacím. Říci „prosím“ může být v určité situaci dokonce i škodlivé: může být vtíravé, manipulativní nebo pochybné.
Obecná pravidla neberou v úvahu konkrétní situaci
„Jakékoli obecné pravidlo – jako například říkat ‚prosím‘ a ‚děkuji‘ – nebere v úvahu konkrétní situaci a nemusí vždy vyjadřovat úctu nebo zdvořilost,“ řekl Andrew Chalfoun, hlavní autor studie. „Také to nemusí být příliš účinné.“
Z více než tisíce různých „pokusů o žádost“ bylo „prosím“ použito pouze 69krát, tj. v 7 % případů. A to většinou tehdy, když bylo třeba překonat nějakou předvídanou překážku, nikoliv z důvodu vnímané podřízenosti, potřeby úcty, rozdílu pohlaví nebo relativní velikosti žádosti.
Přibližně v polovině případů, kdy někdo o něco požádal, oslovená osoba již dala najevo, že není ochotna jednat tak, jak je požadováno. Nebo to dokonce předtím odmítla. Například žena použila „prosím“, když žádala svého manžela, aby se posadil ke stolu poté, co opakované žádosti ignoroval.
„Odmítnutí neberu jako odpověď, prosím…“
Zhruba v další třetině případů se dotyčná osoba věnovala činnosti neslučitelné s tím, o co byla žádána. To znamená, že byla například uprostřed něčeho jiného: muž použil „prosím“, když žádal svou manželku, aby udělala vývar na polévku, ačkoli věděl, že je zaneprázdněna mytím kojeneckých lahví.
Zjistilo se, že děti říkají „prosím“ přibližně stejně často jako dospělí, a to v podobných situacích. Teenagerka použila slovo „prosím“, když žádala matku, aby jí koupila šaty. Předcházelo tomu už minimálně jedno odmítnutí.
Vědci budou ve výzkumu pokračovat, aby zvládli odkrýt všechny zákonitosti, které za tímto společenských fenoménem stojí. Rádi by i do budoucna předložili doporučení pro rodiče nebo učitele, jak s tímto problémem pracovat.
Zdroj: Autorský text, redakce Ansu, Sage Journals, Newsreel; Náhledová fotografie: Vera Arsic/Pexels.
