Jídlo nebylo pro obyvatele Třetí říše jen záležitostí ukojení potřeby hladu a chutě, ale především způsobem, jak projevit své vlastenectví a obětavost. Historička Lisa Pineová se pustila do bližšího prozkoumání nacistické propagandy, jež se mimo jiné odrážela na pokrmech, které na stolech většiny německých domácností byly podávány. Výše postavení lidé ony pravidla pochopitelně nedodržovali a jedli to, na co měli právě chuť.
„Pracovitá a výkonná žena v domácnosti ví, co musí v rámci služby pro německou rodinu i národ vykonat, aby překonala dočasný nedostatek potravin. Jednoduše nakupuje v souladu se zájmy velké německé rodiny,“ tak pravil Rudolf Hess, zástupce vůdce nacistické strany ve svém projevu v roce 1936. Dále blíže rozvedl, co se očekává od „dobrých“ německých žen: „Nesnaží se výslovně kupovat to, čeho je v danou chvíli nedostatek, ale naopak kupuje ty věci, které jsou k dispozici v hojném počtu, a připravuje je tak, aby vypadaly opravdu dobře a chutnaly jejímu manželovi i dětem. Žádná „dobrá“ německá žena zvlášť netruchlí nad čtvrt kilem vepřového masa, které se jí nyní nepodaří sehnat.“
Potraviny byly ve Třetí říši klíčovým problémem: od nástupu nacistů k moci počátkem 30. let až do konce 2. sv. války se výše postavení vždy snažili kontrolovat, co se pěstuje na polích a co národ jí. Jednalo se o způsob, jak dosáhnout politického cíle autarkie (hospodářská soběstačnost; pozn. red.), aby se tak již nikdy neopakoval nedostatek a strádání, které německý národ zažilo během 1. sv. války a těsně po ní, kdy se nedařilo sklízet brambory a nepřátelské námořní blokády omezily přístup k dovozu. Němci chtěli zlepšit a zároveň kontrolovat výrobu potravin a změnit stravovací návyky obyvatel. Dovážené zboží, např. pomeranče, se tak musely stát minulostí. Kromě toho se značně snížila tvorba produktů, k jejichž získání bylo zapotřebí dovážených krmiv pro hospodářská zvířata.
Více než na kontrolu si však potravinová politika posvítila na další klíčovou složku nacistického režimu – nerovnost. V rozporu s deklarovaným záměrem vytvořit „beztřídní společnost“, kde si budou všichni navzájem rovni, se stále více a více třídní rozdíly prohlubovaly. Samozřejmostí byly nerovnosti, jež existovaly mezi nacistickými vůdci a běžnou populací.
„Zbraně před máslem.“
Když Hermann Göring v roce 1936 představil čtyřletý plán (série hospodářských opatření, které měla Německo připravit na válku) mluvil o tzv. zbraních před máslem, když prohlásil, že „zbraně nás udělají mocnými, po másle jen ztloustneme.“ Tím jasně naznačil, že zemi postihl nedostatek potravin. Zatímco totiž ryby, bílé zelí a brambory byly na vzestupu, máslo bylo prodáváno pouze stálým zákazníkům, přičemž ostatní byli odkázáni na podřadné rostlinné tuky. Podobná situace nastala s většinou mléčných výrobků, které byly jednoduše nahrazeny tvarohem.
Nacisté využili svou propagandistickou mašinérii a snažili se národ přesvědčit, že nést na svých bedrech nedostatek potravin a muset změnit stravovací návyky je jejich vlasteneckou povinností. Ve chvíli, kdy poptávka po kávě výrazně převyšovala nabídku, Joseph Goebbels prohlásil: „V době, kdy je kávy nedostatek, jí slušný člověk prostě pije méně nebo jí přestane pít úplně.“
Režim současně uspořádal rozsáhlou osvětovou kampaň zaměřenou na ženy v domácnosti, v níž jim sdělovali informace o „správných“ potravinách a tipy na přípravu úsporných jídel v době nedostatku. Ty, které si nebyly jisté, jak používat tzv. ersatz produkty, tedy náhražky nižší kvality, nebo jak nejlépe potraviny uchovávat, byly vyzvány, aby se zastavily v jednom ze 148 poradenských středisek, která provozovalo Národní hospodářství, známé také jako Hospodářství domova, zřízeno v roce 1934.
Nešlo však jen o ekonomickou záležitost, ale také o otázku zdraví. Ve Třetí říši měl každý jednotlivec povinnost udržovat se v dobré fyzické kondici. Zdraví prospěšné vlastnosti celozrnného chleba byly ve srovnání s chlebem pečeným z bílé mouky vychvalovány, a proto byl takový chléb považován za potravinu Volksgemein schaft, neboli „národní společenství“. Propagandistická kampaň zaměřená na celozrnný chléb, stejně jako zákaz bělených mouk, zajistila, že se onen druh pečiva stal v zemi nejoblíbenějším.
Na druhou stranu nacistický režim tvrdě odsuzoval alkohol a jeho konzumaci ztotožňoval až s degradací. Adolf Hitler se ve svém projevu v rámci stranického sjezdu v Norimberku v roce 1935 zmínil, že v minulosti byl „ideálním Němcem ten, kdo uměl zacházet s pivem a tvrdým alkoholem.“ Od poloviny 30. let 20. století se z důvodu ochrany veřejného zdraví od alkoholu zcela upustilo a výroba nealkoholických ovocným nápojů se zvýšila až pětinásobně. V roce 1938 byl nealkoholický sladký mošt zaveden jako oficiální Volksgetränk, tedy „lidový nápoj“.
Zdroj: Autorský text, redakce Ansu, BBC, Nobels Fredssenter, The Holocaust Explained; Náhledová fotografie: Openverse
