Záležitosti jako čtení, smutek nebo třeba politika jsou naprosto běžnou součástí života nás všech. Před 150 lety se ale řadily mezi validní důvody pro hospitalizaci v psychiatrické nemocnici.
Náhled do blázince 19. století
Viktoriánská éra byla velice přísná doba k žití. Ve společnosti se dbalo na dodržování extrémně striktních norem chování a smýšlení, a stačilo velmi málo, aby se na člověka začalo nahlížet jako na nenormálního. Když se tak stalo, musel být takový člověk často z veřejného života odstraněn do ústraní.
Devatenácté století bylo také nechvalně známé svými ústavy pro duševně choré. Tyto fungovaly jako místa pro odklízení nechtěných a nepohodlných lidí, pro které z různých důvodů neměla tehdejší společnost pochopení. Do ústavů byli umisťováni kromě vážně psychicky nemocných lidí i zločinci, bezdomovci, nebo v podstatě kdokoliv, kdo se zrovna nechoval korektně.
Skončit kupříkladu v roce 1875 v psychiatrickém zařízení bylo zkrátka až neuvěřitelně jednoduché.
Slavný seznam příznaků
V roce 2016 koloval internetem dokument s desítkami symptomů, pro které bývali lidé mezi lety 1864 a 1889 hospitalizováni. Kromě bizarností jako svatba s vlastním synem nebo nakopnutí koněm mezi důvody patřily i věci, které dnes považujeme za úplně normální.
Pro zavření do psychiatrické nemocnice stačilo, aby se člověk drobně odchyloval od společenských pravidel. Netradiční nápady a netradiční chování, případně nedostatečná účast a produktivita v rámci společenské role. Zní to celkem racionálně, jak ale sami uvidíte, stačilo opravdu velmi málo.
Do blázince by vás zavřeli za následující:
Čtení románů, lenost, přílišnou vzdělanost, hysterii (tak se tehdy označovalo obyčejné nadšení), pověrčivost, zármutek, politické a náboženské nadšení, ješitnost, opuštění manželem, nadměrnou činnost mysli nebo za nešťastnou lásku.
Žena, která nesouhlasila s manželem
Konkrétní dokonalou ukázkou doby je příběh Elizabeth Packardové z illinoiského Jacksonvillu ve Spojených státech. Byla manželkou kalvinistického kněze s velice radikálním náboženským přesvědčením. Po letech manželství ale přestala s jeho vírou souhlasit a jednoho dne v ní bouchly saze. Uprostřed jeho kázání se zvedla a oznámila, že odchází do metodistického kostela, který stál naproti přes ulici. Pro konzervativní farníky to znamenalo jasný důkaz jejího šílenství, píše portál The Atlantic.
Její manžel proto domů pozval doktora vydávajícího se za obchodníka s šicími stroji, aby paní Packardovou tajně prohlédl. Řekla mu o extrémní víře svého muže a o tom, že ji má za šílenou, protože projevila nesouhlas. Doktor se však postavil na stranu reverenda Packarda. Elizabeth diagnostikovali nepříčetnost a poslali ji do nemocnice pro duševně choré v Jacksonvillu. Jako důvod doktor uvedl to, že mu paní Packardová nepotřásla rukou a také fakt, že jí bylo přes 40 let.
V ústavu strávila celé 3 roky. Dostal ji odtamtud až její syn, když dovršil dospělosti. Její manžel ji však po jejím propuštění dál držel zamknutou v domě. V roce 1864 byla postavena před soud, aby dokázala svou příčetnost. Ten nakonec vyhrála a mohla opustit svého manžela.
Později založila společnost vymezující se proti ústavům, věnovala se otázce rozvedených žen a jejich dětí a napsala několik knih. Díky tlaku ze strany její společnosti byl později ve státě Illinois prosazen zákon na ochranu osobní svobody.
Zdroj: Snopes.com, The Atlantic, Science Museum; Náhledový obrázek: Birmingham Museum Trust/Unsplash
