Jeho jméno nese symbol Francie, ačkoli není jejím ideovým otcem. Současníci se slavné stavbě smáli i obdivovali, ale navzdory původním plánům stojí dodnes. Přes svůj nesporný talent musel spoluautor mostů a Sochy svobody o uznání bojovat. A také bojovat s osobními tragédiemi.
Píše se rok 1885 a na pozemku známého pařížského inženýra a designéra vyrůstá obrovská socha. Má podobu ženské bohyně, v jedné ruce drží knihu, v druhé pochodeň, kterou drží vztyčenou, a odhodlaně hledí měděnýma očima do dálky. Za několik dní bude rozebrána, naložena na lodě a převezena přes Atlantický oceán do svého nového domova, kde bude znovu složena jako obří skládačka.
Gustave Eiffel dokáže to, co by žádný jiný projektant ani architekt nedokázal – stát se otcem dvou legendárních staveb, které se stanou ikonami a ochrannými známkami Spojených států amerických a Francie. Nebýt Eiffela, Socha Svobody by dnes možná vypadala jinak a možná by ani nebyla tak vysoká a majestátní. Dostal se k ní až v roce 1881, v té době už byla její hlava, ramena a pochodeň na svém místě. Těm dal podobu architekt Eugène Viollet-le-Duc, jeden z duchovních otců myšlenky i realizace. Když však v roce 1879 zemřel, byl projekt ohrožen.
Sochař Auguste Bartholdi, který sochu navrhl společně s le-Ducem, stál před problémem, jak kolos postavit na nohy. Obrátil se proto na Eiffela, aby mu pomohl s technickou stránkou věci. Bylo to zejména proto, že měl za sebou již řadu projektů, které musely čelit nepřízni počasí, zejména silnému větru. Eiffel navrhl ocelovou konstrukci sestávající ze čtyřnohého pylonu, který podpíral měděné desky tvořící tělo sochy. Navrhl také drapérii, která bohyni obepíná.
Alexandre Gustave Bonickhausen dit Eiffel se narodil 15. prosince 1832 v Dijonu jako první dítě Catherine-Mélanie a Alexandra. Jeho předkové, Bönickhausenové, se přistěhovali z německého Marmagenu a na počátku 19. století se usadili v Paříži. Ke svému příjmení připojili příjmení dit Eiffel jako odkaz na pohoří Eifel (rozkládající se na území Belgie a Německa), které zasahuje do oblasti, z níž pocházeli.
Po ukončení studia se chtěl připojit k jednomu ze svých strýců v jeho továrně na ocet. Rodiny však byly v té době rozdělené, a tak ho osud zavál do firmy na stavbu železničních mostů. První, který nesl jeho podpis, byl příhradový most přes řeku Garonnu v Bordeaux. Mladého šikovného inženýra, který neváhal přiložit ruku k dílu, si všiml hlavní projektant Charles Nepveu a udělal z něj svého tajemníka. Přestože jeho firma brzy zkrachovala, Nepveu Eiffelovi zprostředkoval nejednu zakázku a mladíka všemožně podporoval. Díky tomu se Gustavova hvězda mohla dostat až na vrchol.
Život a práce však Gustavu Eiffelovi nepřinesly jen ovace a slávu. Již v roce 1887 se nevědomky zapletl do skandálu. Ferdinand de Lesseps, s nímž spolupracoval na mnoha projektech, ho vyzval, aby se jako inženýr připojil ke společnosti s právem stavět Panamský průplav. Po roce práce a projektování však společnost zkrachovala a zanechala po sobě dluhy.
Ačkoli byl Eiffel pouze projektantem, byl obviněn, že o zpronevěře věděl a podílel se na ní, a odsouzen k pokutě a deseti letům vězení. Ačkoli nakonec strávil ve vězení jen deset dní a všechna obvinění proti němu byla nakonec stažena, jeho pověst byla definitivně pošramocena a ti, kdo mu zadávali velké zakázky, se mu vyhýbali. Zklamaný Eiffel se stáhl do ústraní a začal se věnovat aerodynamice. Poblíž Eiffelovy věže otevřel zkušební aerodynamický tunel, který ochotně pronajímal dalším architektům nebo letcům.
Zdroje: G.cz, YouRadio, Arichiweb; Náhledový obrázek: Gustave Eiffel at The Eiffel Tower, Champ de Mars, Paris, France/Openverse Wikimedia Commons
