Nejslavnější podvodníci historie, kteří by si zasloužili filmového Oskara

Podvodníci ve světě byli vždy a některé jejich příběhy se staly pro svět velmi zajímavými. Některými z nich byla například princezna Caraboo, Kašpar Hauser nebo Viktor z Aveyronu.

Není to tak dávno, kdy světem otřásl případ nejslavnější novodobé podvodnice Anny Sorokin, jejíž příběh je momentálně jedním z hitů Netflixu. Mladá dívka vystupující pod jménem Anna Delvey dokázala ošálit milionáře, banky i luxusní hotely, když se v letech od 2013 do 2017 vydávala za dědičku miliardového impéria. Ve své roli byla natolik přesvědčivá, že se jí podařilo vylákat z řad svých přátel, bank a hotelů částku ve výši 275 000 dolarů (6,3 milionu korun). Její zatčení a následný soudní proces v roce 2017 s pohoršením a pobavením zároveň sledoval celý svět. Někdo falešnou dědičku litoval, jiní se smáli lidem a institucím, které napálila. Málokdo ale tuší, že případ Anny Delvey není zdaleka ojedinělý a zkušeným podvodníkům sedli na lep i mnozí učenci a významné osobnosti historie. 

Tajemná princezna Caraboo

Byl chladný dubnový večer roku 1817, když se v ospalé anglické vesnici Almondsbury ležící severně od Bristolu objevila neznámá mladá dívka. Byla oblečena v černých šatech s mušelínovým volánkem u krku, které doplňoval červený šál zakrývající její ramena a tmavý šátek upevněný kolem hlavy. V ruce svírala malý uzlíček s nejnutnějšími věcmi a tvářila se vyděšeně.

Byl zrovna Zelený čtvrtek a lidé se připravovali na večerní mši, když neznámá cizinka zabušila na dveře chalupy místního ševce. Hovořila zvláštním cizím jazykem, kterému nikdo nerozuměl. Švec si snadno domyslel, že žádá o jídlo a přístřeší. Přesto nepůsobila jako žebračka. Oplývala vybraným chováním a zvláštním uhrančivým charismatem. Proto raději cizinku odvedl do nedalekého Knole k soudci Samuelu Worrallovi, aby celé záhadě přišel na kloub.

Soudce se sice dívky ujal, ale moudrý z toho také nebyl. Cizinka odmítala obyčejnou stravu, pila jen čaj a spala výhradně na zemi. I v následujících dnech projevovala absolutní neznalost místních pravidel, ale zároveň překvapovala okolí svými zvyky. Chodila se modlit na střechu domu, jevila zájem o čínské motivy na nábytku Worallových, prováděla záhadné rituály u pití čaje a psala naprosto neznámým písmem.

Poté, co soudce u dívky objevil falešnou šestipenci bylo zřejmé, že záhadná cizinka v jeho domě zůstat nemůže. Proto Worallova manželka Elizabeth, které děvče přirostlo k srdci, pro ni zajistila pokoj v místním hostinci The Bowl. Tehdy byly v módě botanické tisky, které visely na stěnách hostince. Sotva dívka vešla dovnitř, upoutal ji obrázek ananasu. Nadšeně se k němu vrhla se slovy „Nanas“, což je indonésky ananas. Od té chvíle nikdo nepochyboval, že exotické ovoce na obrázku pochází z její vlasti odněkud z Asie.

Pověst o záhadné cizince se velmi rychle roznesla po celém kraji. Dívku navštěvovalo mnoho učenců, ale nikdo jejímu původu nedokázal přijít na kloub. Uspěl až portugalský cestovatel a námořník Manuel Eynesso, který jako jediný rozuměl jazyku, jímž dívka hovořila. Od něj se veřejnost dozvěděla, že dívka je původem princezna jménem Caraboo, která pochází z ostrova Javas. Poté, co byla unesena piráty, uprchla z lodi a doplavala ke břehu. Tam jí pomohla neznámá žena, s níž si vyměnila své zlaté šaty.

Tímto svědectvím bylo postaráno o obrovskou senzaci, která ještě dlouho rezonovala tiskem. Z dívky se rázem stala celebrita a všeobecné nadšení ukončilo až svědectví majitelky jednoho bristolského penzionu, která ji identifikovala jako Mary Willcocks, duševně narušenou dceru ševce z Devonského hrabství. I tentokrát byl osud k falešné princezně přívětivý. S pomocí Elizabeth Worallové odcestovala 28. června 1817 do Filadelfie, kde vystupovala jako herečka ve Washington Hall v představení Princezna Caraboo. Nesetkala se však s valným úspěchem a v roce 1824 se vrátila do Anglie. Tam se později provdala za Richarda Bakera, jemuž v roce 1829 porodila dceru. Zemřela přímo na Štědrý den v roce 1864 při nešťastném pádu ze schodů.   

Kašpar Hauser

Nejen v Bristolu měli o Velikonocích veselo. I v německém Norimberku se na Velikonoční pondělí 26. května roku 1828 objevil na jednom z norimberských náměstí špinavý a dezorientovaný chlapec v otrhaném oblečení, který zastavil dva kolemjdoucí muže s žádostí o pomoc.

Zhruba šestnáctiletý mladík se dorozumíval posunky, špatně chodil a celkově působil jako duševně chorý. Přijímal jen vodu a chléb, špatně artikuloval a trpěl častými výkyvy nálad. Tvrdil o sobě, že se jmenuje Kašpar Hauser a byl po celý svůj život vězněn v temné kobce jen o chlebu a vodě. Mluvil o mohutném hradu a starém erbu, a také vzpomínal na dřevěného houpacího koně, který mu dělal po celou dobu společnost.

Netrvalo dlouho a mezi lidmi se začaly šířit zvěsti, že Kašpar není jen obyčejný chlapec. Lidé ho nazývali „vlčím dítětem“, nebo „dítětem Evropy“, jehož osud byl pravděpodobně zpečetěn dávno před jeho narozením. Spekulovalo se, že se jedná o potomka bádenského knížecího rodu, kterého uvěznili kvůli bojům o trůn, nebo dokonce utajeného syna Napoleona Bonaparte.

S rostoucí slávou Kašpara Hausera se objevovaly další nové a barvitější teorie, které ještě podnítil tajemný pokus o chlapcovu vraždu. Ani Kašparův příběh neskončil šťastně. Dne 14. prosince 1833 přišel domů s bodnou ranou v hrudi a řekl, že byl v zámeckém parku napaden neznámým mužem. U sebe měl dopis, ve kterém se útočník představuje jménem M. L. Ö. Po třech dnech Kašpar Hauser svým zraněním podlehl. Na jeho náhrobku stojí latinský nápis, který znamená: „Zde leží Kašpar Hauser, hádanka své doby. Původ neznámý, smrt tajuplná.“   

Divoch z Helenburku

Málokdo ví, že tajuplný příběh o Kašparovi Hauserovi není ojedinělý. Psal se rok 1650, když lovci objevili poblíž zříceniny hradu Helfenburk u Bavorova podivného mládence. Svým vzezřením připomínal spíše divoké zvíře.

Měl dlouhé vlasy a přerostlé nehty připomínající drápy, kterými se oháněl kolem sebe. Nemluvil, jen nesrozumitelně artikuloval. Lovci pochopili, že hoch přežíval ve sklepení pobořeného hradu a živil se lesními plody.

Nakonec se jim podařilo chlapce zajmout a přivedli ho do Prachatic, kde právě působil jako kaplan slavný český pedagog a historik Bohuslav Balbín z Vorličné. Ten se hocha ujal a pokusil se z něj vychovat skutečného člověka. Balbínovy snahy se však nesetkaly s nadšením. Chlapec neustále utíkal do lesa a odmítal se podrobit přísným společenským pravidlům. Až po dlouhé době se Balbínovi podařilo získat chlapcovu důvěru, a dokonce ho naučil číst a psát. O jeho původu se však nic nedozvěděl.

O deset let později Balbínova mise náhle končí a on sám je odvolán do Jičína s příkazem sepsat dějiny české jezuitské provincie.  Sám si k této události poznamenal: „Agricola psal, že za časů Alberta, příjmím Velikého, chytli v Slovanských lesích (Hercynský les – Šumava), dva tvory, samce a samici, jejichž přední končetiny se podobaly lidským rukám a zadní – nohám. Sám Albert se domníval, že pocházejí z rodu opic. Pokud jde o lehnického chlapce, který žil po mnoho let se zvěří v lesích a kterého polapili 1650, sám jsem ho mnohokrát spatřil.“

Viktor z Aveyronu

V roce 1799 objevili usedlíci v lesích poblíž francouzské vesničky Aveyrone zhruba dvanáctiletého chlapce, který se živil jen kořínky a žaludy. Místní mu dali jméno Viktor. Po jeho zadržení byl hoch umístěn do ústavu pro hluchoněmé, kde byl zkoumán slavnými kapacitami. Nejvíce se případem proslavil lékař Jean Marc Gaspard Itard, který se ho v letech 1801–1806 snažil vzdělávat. Viktor se však nikdy nenaučil mluvit a dožil po boku své opatrovnice v Paříži, kde roku 1828 zemřel. I v tomto případě zůstal jeho původ zahalen tajemstvím. 

Ať už se jednalo o podvodníky toužící po lepším životě, anebo nešťastné bytosti, kterým osud připravil nelidské podmínky, ani jeden z těchto příběhů neskončil dobře. To se ovšem nedá říct o Anně Sorokin – Delvey zmíněné v úvodu. V roce 2022 byla propuštěna na kauci a jejímu příběhu se dostalo mezinárodní pozornosti. Z honoráře za seriál na Netflixu uhradila část svých dluhů a v současnosti se věnuje vlastnímu podcastu a píše o svém životě knihu.

Zdroj: Redakce, autorský text; Wikipedie, Epochální svět, Youtube, The History Press, Náš Region; Prima Zoom, Obraz minulosti starožitného města Prachatic 1838, František Josef Sláma; Autorka: Veronika M. Rubínková; Náhledová fotografie: Nathan Cooper Branwhite, engraver/Public Domain

error: Content is protected !!