Francouzské Lidice: Němci v Oradouru upálili důvěřivé vesničany zaživa

Nikdy nezažili větší strach. Nacisté drží ženy a děti zavřené v kostele. Netuší, kde jsou jejich manželé, otcové a bratři. Ale možná slyší výstřely, které se nesou krajinou, v níž dosud poklidná vesnice žije vlastním životem.

Francouzský odboj je v roce 1944 velmi aktivní, protože s napětím očekává vylodění Spojenců v Normandii. Z tohoto důvodu se snaží co nejvíce oslabit německou stranu, a tak za tímto účelem organizuje různé akce, jak uvádí Deník N. Nikdo nemůže tušit, že možná jedna z nich bude mít tragické následky, které se navíc dotknou zcela nevinných obyvatel francouzské vesnice Oradour-sur-Glane v Nové Akvitánii.

Spletl se snad v názvu?

„Francouzský odboj z městečka Oradour-sur-Vayres drží velitele průzkumného praporu SS,“ mají hlásit dva civilisté nacistovi Adolfu Diekmannovi. Ten s touto zprávou spěchá na velitelství a rozhodne se jednat. Není zcela jasné, zda jeho další kroky vedou do Oradour-sur-Glane omylem, ale podobnost názvů obou francouzských vesnic bije do očí, a tak je skutečně možné, že se spletl. Nebo snad dostal od někoho přímý rozkaz zničit právě tuto vesnici? To už se asi nikdo nedozví, ale ať už je to jakkoli, jedno je jisté – nehodlá mít slitování.

Nikdo neunikne

Desátý červen 1944 měl být den jako každý jiný. Obyvatelé francouzské vesnice Oradour-sur-Glane se probudili do obyčejného rána, aby se vydali za svými povinnostmi. Rodiny s hospodářstvím se starají o svá zvířata a pole, obchodníci vyrovnávají své zboží, zkrátka vše je, jak má být. V jednom okamžiku se však vše změní, píše web Dotyk. Krátce odpoledne obklíčí vesnici Adolf Diekmann s asi 150 vojáky. „Ať se všichni shromáždí na náměstí a legitimují se,“ zní rozkaz, a tak musí místní obyvatelé všeho nechat a poslechnout. Asi hodinu předkládají své doklady, aniž by věděli, co s nimi bude dál. „Pane, jsou tu nějací civilisté, kteří tudy jen procházejí,“ oznamuje Diekmannovi jeden z jejich podřízených. Šestice, která se ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě, musí sesednout z kola a je rovněž zadržena.

Běsnění ve stodole

Kolem půl třetí jsou muži a ženy s dětmi rozděleni zvlášť. „Muže odveďte do stodol, ženy a děti zavřete do kostela,“ je rozhodnuto. Mnoho vojáků se pak vydává rabovat vesnici. Jdou dům od domu, kde kradou a ničí, co jim přijde pod ruku. Jiní mají ještě brutálnější úkol – přicházejí do stodol, kde se tísní muži. Podle pamětníka Roberta Hébrese, který byl jako devatenáctiletý mladík také zadržen, místní tehdy počítali s tím, že nacisté vesnici prohledají, a až budou hotovi, všechny obyvatele zase pustí. Opak byl však pravdou. Začali do shromážděných mužů pálit ze samopalů a mířit jim na nohy, aby smrt přicházela co nejpomaleji. Nakonec na raněné i mrtvé navršili další klestí a slámu a pak zapálili stodoly.

Ženy a jejich děti zatím netuší, co se děje a jaký bude jejich osud. Patří mezi ně i matka Roberta Hébrese a jeho dvě sestry ve věku devět a dvaadvacet let. Přestože věděli, že ve světě zuří válka, až do onoho osudného dne žili ve vesnici relativně poklidným životem, aniž by přitahovali pozornost okupantů.

„Někdo přichází!“ hlas jedné z žen jako by prořízl napětím naplněné vzlyky. Hřmotné kroky však nevěstily nic dobrého, píše Reflex. Ozve se ohlušující náraz doprovázený sprškou střepů. Esesáci se snaží vyhodit kostel do povětří. Vypukne panika. Ženy se snaží dostat ven rozbitými okny a dveřmi. Němci s tím však počítali, a tak stojí u budovy se samopaly v ruce. Jakmile někdo vyběhne z ohnivého pekla, okamžitě po něm střílejí. Ať už je to dospělý, nebo dítě.

Pohřbívání sousedů

Pouze jedna osoba se zázrakem dostane z kostela přes hlídku a krčí se v křoví. S hrůzou se nemůže ani nadechnout a mnoho hodin se téměř nepohne. Je to téměř padesátiletá Marguerite Rouffancheová, která prolezla oknem v zadní části budovy. Celou noc čeká, až zavládne klid, a pak najde zničenou vesnici. Domy hoří a obyvatelé jsou téměř všichni mrtví. Potkává jen asi dvě desítky sousedů, kterým se také podařilo přežít. Jejich 642 příbuzných, přátel a známých takové štěstí nemělo. Zemřelé je dovoleno pohřbít až o několik dní později. Marguerite však potřebuje pomoc. Je těžce zraněna pěti kulkami, zotavuje se více než rok. Osm let po druhé světové válce vypráví o svém hrůzném zážitku u soudu v Bordeaux a až do své smrti v březnu 1988 žije v nově vybudované vesnici Oradour-sur-Glane.

„Co se to sakra stalo!“ zakřičí rakouský velitel SS Sylvester Stadler, když se o incidentu dozví. Je rozzuřený a chce svého podřízeného Adolfa Diekmanna okamžitě zatknout a postavit před soud. „Tohle mu nesmí projít!“ Dotyčný nacista se však zřejmě necítí ničím vinen. „Vždyť v Sovětském svazu jsou takové události běžné,“ brání se zcela nesmyslně, jak uvádí portál Reflex. Soud se kvůli plánům armády odkládá, a tak než stihne vynést rozsudek, je Diekmann zraněn šrapnelem a v červnu 1944 umírá na frontě. Potrestáni však nejsou ani ti, kteří se s ním na masakru podíleli.

Zdroj: Dotyk, Deník N, Reflex; Náhledový obrázek: Pixabay/Public domain

error: Content is protected !!