Velkou část moderní historie se Afrika pojí s kolonializmem. S ním souvisí utlačování původního obyvatelstva ve smyslu rasové segregace, otroctví a podobně. Zvláštní kapitolou tohoto období je Jihoafrická republika. Původně holandská a později britská kolonie si prošla obdobím silné rasové nerovnosti i po vyhlášení nezávislosti.
Utlačování domorodého obyvatelstva v Jihoafrické republice coby kolonii probíhalo dávno před vyhlášením samostatnosti. Černoši měli omezený přístup k půdě, po krachu na Newyorské burze šla ekonomická situace země nahoru a postavení domorodého obyvatelstva se ještě zhoršilo. V roce 1948 však začala éra rasismu zakořeněného v zákoně.
Volby vyhrála nacionalistická Národní strana. Politika, kterou začala praktikovat, se stala známá jako apartheid. Jejím cílem bylo oddělit bělošské obyvatelstvo od zbytku, ale taky všechny nebělochy samy od sebe. Další ideou bylo rozdělit černošské domorodce po kmenech, aby se snížil jejich politický vliv. V roce 1950 vláda zakázala sňatky mezi bělochy a nebělochy a dokonce i jejich vzájemný sexuální styk. Významnou roli hrál zákon o registraci obyvatelstva, který rozděloval populaci do tří kategorií – bělochy, černochy a barevné obyvatelstvo. Později byla přidána i kategorie čtvrtá – Asiaté – což ale znamenalo Pákistánce a Indy. Docházelo tak k případům, kdy klasifikace rozdělila rodinu – například bílého otce a „barevné“ děti. Dále byl vydán zákon, který znemožnil vládu kritizovat a té dal právo kohokoliv označit za komunistu a odsoudit.
Dalším významným pilířem byly zákony o půdě. První byl vydán v roce 1950 a rozdělil městské oblasti na části přidělené každé kategorii obyvatelstva s tím, že ostatní skupiny v nich neměly nárok operovat. Stalo se tak, že spoustu barevných, černošských a asijských obyvatel bylo vystěhováno z oblastí určených pro obývání bílou menšinou. Později byly vydány další zákony na rozdělení půdy a z nich vzešlo, že 80 % připadlo bělošské menšině. Aby se předešlo jejímu zabrání některou z ostatních ras, museli jejich příslušníci při vstupu do bělošských oblastí mít dokumenty, které jejich přítomnost autorizovaly.
Pro původní černošské obyvatelstvo byly vytvořeny tzv. bantustany – samosprávná území na periferii měst, která byla prezentována jako autonomní státy, avšak byl naprosto závislá na Jihoafrické republice jako takové. Každý bantustan byl vytvořen pro určitý kmen. Veřejné prostory byly odděleny pro bělochy a zbytek obyvatelstva. Pro nebělochy byly vytvářeny školy, kde se děti učily manuální práci, která byla pro jejich rasu považovaná za vhodnou. V roce 1959 bylo univerzitám zakázáno přijímat nebělošské studenty. Pro jednotlivá etnika byly vytvořeny zvláštní vysoké školy.
Úpadek apartheidové politiky
Přestože měla vláda moc zatknout kohokoli, kdo se jí znelíbil, konaly se protesty a stávky proti politice, kterou vedla. V roce 1955 skupina, která si říkala „Congress of the People“ přišla s chartou, která hlásala, že Jižní Afrika patří všem, kdo v ní žijí. Jejich setkání policie rozehnala a pro velezradu bylo zatčeno na 150 lidí. Později se protesty staly násilnější. Asi nejbrutálnější byl tzv. Shapevillský masakr, kde policie střílela do černochů, přičemž jich o život přišlo 69 a zraněno bylo přes 180 lidí.
Apartheid byl sledován ze zahraničí a jihoafrická vláda se ocitala pod stále větší kritikou. Jihoafrická republika byla nucena vystoupit z Commonwealthu, na vývoz zbraní do JAR bylo vydáno embargo, později Spojené státy i Spojené království přišly s ekonomickými sankcemi.
V 70. letech se objevila významná osobnost – Nelson Mandela. V roce 1961 byla většina vůdců odporu odsouzena ke dlouhým trestům nebo popravena. Mandela byl odsouzen k vězení v roce 1963, avšak jeho uvěznění přitáhlo mezinárodní pozornost. Jeho podporovatelům se podařilo z vězení propašovat Mandelův dopis všem nebělochům, který podpořil jejich boj a vyzýval k odporu s vírou, že se apartheid podaří porazit.
K jeho legislativnímu pádu došlo mezi lety 1990-1991. Nový prezident F. W. de Klerk osvobodil Mandelu a zrušil většinu zákonů, na nichž apartheid stál, nicméně i tak rasová segregace zůstala v jihoafrické společnosti zažitá a i když ne „de iure“, „de facto“ tam stále pokračovala. Zákony, které vyrovnaly práva pro všechny skupiny obyvatelstva, vešly v platnost v roce 1994. V něm se i konaly první volby, ve kterých mohl kandidovat kdokoliv. Jejich výsledkem byla koaliční vláda s černošskou většinou vedenou právě Mandelou, který se stal prvním černošským prezidentem země. I když to znamenalo definitivní pád legislativního apartheidu, jeho vliv můžeme v jihoafrické společnosti sledovat dodnes.
Zdroje: Autorský text, redakce, History, Britannica | Náhledový obrázek: falco – Pixabay
